21. ) 20.6.2015 ZOO Liberec
MODRÝ SLON 2015.
Pojedeme do Liberecké ZOO rozhodla vedoucí našeho seskupení a objednala malý autobusek pro 9 lidí včetně řidiče. „Poslala jsem tam do soutěže o „Modrého slona“ nějaké výrobky, tak kdyby náhodou jsme dostali nějaké ocenění.“
Slovo dalo slovo a v den „D“ jsme se v osm hodin ráno sešli na parkovišti. Že malinko pršelo nám vůbec nevadilo. Cesta probíhala bez závad a okolní krajina se jen míhala, až se nám dech tajil. Déšť se měnil v liják a liják zase v déšť až se oba unavily a vysvitlo sluníčko.
Přijeli jsme před ZOO, bez závad a komplikací jsme vystoupili
a vešli do zoologické zahrady, kde mělo být v odpoledních hodinách ocenění soutěžících. Rozdělili jsme se, abychom se každý podíval na svá oblíbená zvířata, ale stejně všichni směřovali ke slonům a žirafám, kde byla v pavilonu výstava oceněných prací. Těch bylo do letošní soutěže přihlášeno přes tři tisíce v deseti kategoriích. V každé kategorii byl jeden vítěz a potom pět až deset dalších bylo oceněno čestným uznáním a originální plaketkou k desátému výročí této akce.
Proto radost těch, kdo si na výstavě našel to své, zaručeně vždy to nejlepší dílo. Ocenění těch šťastlivců bylo v sále, neboť letošní počasí poprvé tomuto aktu nepřálo a proto letos přírodní amfiteátr osiřel. Tím i kulturní program nebyl v takové síle jako v letech minulých, protože byl omezen nejen prostorem, ale i vzhledem počasí neúčastí soutěžících v kategoriích jako hudební tvorba, tanec a divadlo.
O to bylo milejší, když na podium vběhla, teda přitančila jedna slečna, oblečena jak se patří na orientální tance. Jelikož tuto soutěž vyhlašuje Centrum pro zdravotně postižené z Liberce, hledal jsem na ní nějaké postižení. Nenašel jsem žádné. Byla krásná v obličeji i po těle a měla jistě i dobrou povahu. No, možná byla postižena, že její prsa byla nepřehlédnutelná vzhledem k její drobné postavě. Však je taky dokázala při tanci rozvibrovat, až jsem měl strach, že se odpoutají a někoho během svého letu zraní.
Další představení nás zavedlo do pohádkového světa. Byla to pohádka o Sněhurce podle Ivana Mládka. Byla mírně přepracovaná. Zvláště konec, který byl, dá se říci nevhodný vzhledem k tomu, že hlavní sponzor byla zoologická zahrada.
Pohádka je k přečtení na této adrese:
http://imladek.sweb.cz/tvorba/pohadky/snehurka.html
Takže při závěrečném aktu, kdy oba mladí protagonisté mají radost z dalšího společného života a líbají se jako v úkole, princi spadla čepice a odhalilo se, že je to vlastně princezna Božka. Sněhurka taky nebyla zrovna ta pravá. Pravé vlastně nebyly ty její půvaby. Paruku ji strhl vítr a ňadra si strhla sama a byl to vlastně Sněhurák. Takže oba mladí měli pořád radost z toho budoucího společného života.
Jistě jste pochopili, že potlesk byl bouřlivý, kde polovina sálu povstala a druhá si v sedě otírala orosené oči.
Potom ještě jednou na podium přiskotačila ona půvabná orientální tanečnice. To byl jistě dobrý záměr pořadatele, neboť jsme již potom s rozbušeným srdcem sledovali oceňování dalších soutěžících.
Myslím, že zde nemusím popisovat co se dálo, takže jen krátce. Každý oceněný byl ještě odměněn potleskem od plného sálu a ve tvářích všech se dala přečíst radost z úspěchu. U někoho hodně viditelná, u někoho špatně utajená, ale nikdo si nešel pro ocenění s kamennou tváří. Dokonce si jeden odvážlivec vyloudil na dámské části poroty políbení.
Co víc si přát? Cesta domu byla radostná, motor v autě spokojeně vrčel a řidič bravurně zvládal všechny předvídané i nečekané situace. Radost cestovat s takovým řidičem. Prostě byl to den s velkým „D“.
Petr
